one more chapter

Aneb Kniha, která opravdu není pro každého. Tím nechci říkat, že jsem lepší čtenářka než vy nebo tak. Prostě tu jsou a budou lidi, kterým tahle kniha nesedne. Zvlášť, jestli máte podobný knižní vkus jako já a neradi vybočují ze zajetých kolejí a cesty. Na druhou stranu, ještě než opravdu začnu s recenzí jako takovou: i když vás to teď třeba úplně nezaujme, rozhodně do ní aspoň nahlédněte.

Děj, styl psaní, všechno, má trochu takový filosofický a melancholický nádech. V celé knize nenajdete jedinou přímou řeč – tedy ne tak, jak ji známe. Žádné uvozovky. Takže i když teď vám to může připadat jako blbost… Věřte mi, že při čteí je to něco úplně jiného. Řekli jste si: ,,A jak mám poznat, co říká, a co si myslí?“ Bingo, lidi. Netuším, jestli to byl záměr, ale když budete číst s touhle myšlenkou, přidá vám to ještě jednu rovinu příběhu. A o čem že vlastně je?

Ve zpustošené a normálním životem dávno opuštěné krajině žije Hig. Jenom Hig. A taky Jasper, starý a věrný pes, nejlepší kopilot, jaký kdy žil. Taky tu žije Bangley. Na rozdíl od Higa je nemilosrdný a chladnokrevný. Aspoň většinou. Pak je tu Bestie, malé letadlo Cessna, ještě starší než Jasper, ale stejně věrná. V okruhu několika mil pak většinou nikdo. Ticho, pusto, mrtvá krajina. Jen oni čtyři, hvězdy a vzpomínky.

A tak už je to devět let, od té doby, co většina lidstva nepřežila chřipkovou epidemii a následnou krevní poruchu. Hig i Bangley ale ví, že po zemi se pořád potulují ještě další přeživší. Například rodiny s krevní poruchou, izolované na jednom místě, kterým Hig občas pomáhá. Nebo nevítané návštěvy, překročení hranice perimetru bývá většinou to poslední, co v životě udělají. A nebo jen jednou zaslechnutý hlas z blízkého letiště Grand Junction. Hlas, který se jednou ozval z řídící věže, a pak zmlknul. To už je devět let.

Ale Hig na něj čas od času stále vzpomíná. Co by se dělo, kdyby se tehdy nevrátil, ale pokračoval v cestě? Koho by našel? A našel by ho vůbec? A je ještě pozdě na to, aby to zjistil?

---

Hned na začátek – lidi, tuhle knihu jsem si nevybrala kvůli momentální situaci. Je to re-reading, takže klídek.

Kolem knihy jsem chodila v knihovně několik týdnů, možná měsíců, než jsem si ji půjčila. Zaujala mne obálka – ale no tak, ticho – i anotace, i prvních pár řádků, které jsem si dovolila přečíst. Nicméně je to tak odlišné od mého obvyklého čtení, že jsem neustále váhala. Díky, vesmíre, že jsi mně dokopal k půjčení! Je to totiž naprostá pecka.

Chápu, že ne každému tenhle styl psaní sedne, fakt tomu rozumím. Nejen, že nenajdete přímou řeč, ale děj samotný je prokládaný náhodnými vzpomínkami, obrazy – ne přímo ve smyslu takových těch dobře známých okének do minulosti, spíš jsou to opravdu vzpomínky. Myšlenky. Odhady. Obrazy.

Je to příběh ze světa, kdy cílem je přežít – i přesto, že na tom vlastně už nezáleží. Co bude zítra? Nikdo neví. Neexistuje zaplněný diář plný událostí, neexistují povinnosti, neexistují zákony, neexistuje systém tak, jak jsme jej znali. Ale zároveň je to příběh naděje, takové, která se vzbouzí z dlouhodobého spánku, takové, která nás přežít donutí, proto, abychom poznali nepoznané a viděli nespatřené…

…a taková není jen naděje, ale kniha celá. A proto – možná víc než kdy jindy – tohle neobvyklé dílo ze srdce doporučuji!

Ahoj v další kapitole, ať už je plná zoufalství nebo naděje…

MoxieNix

Taky jenom trochu zmateně zíráte na ten obrovský boom čekých autorů? Díky, že v tom nejsem sama! I s mým neustálým nosem v knize – a v nynější éře neustálého blogování taky v notebooku – jsem pravděpodobně zaregistrovala jen zlomek. Letmý náhled do čtení minulých týdnů:

• Zmizení Sáry Lindertové
• Muffin a čaj
• Tamařino souhvězdí
• a samozřejmě dnešní kniha – série Projekt Alfa

Každopádně víte, co mě trochu mrzí? Knížky od českých autorů se na známé knižní žebříčky, do jiných zemí a tak dostanou zas jen ve zlomku případů. Vsaďte se, že kdyby Alfa vyšla v Americe, už je z ní bestseller New York Times. To je taak nefér! Nicméně než se tady budeme společně vztekat, utěšovat, zakládat stát knihomolů a mluvit knihovštinou – nebo cokoli, fantazii se meze nekladou – pojďte si něco o téhle extrotální knižní hvězdě povědět!

Layle je sedmnáct, žije v New Jersey se svojí mamkou. Chodí do taneční školy a pohyb je pro ni vše. Stejně jako sarkasmus, tvrdohlavost, její kamarádka Georgia a improvizace. Jednoho dne se ale stane ve škole něco divného a ona skončí v nemocnici. Místo poklidné léčby se ale musí vydat na útěk před mužem, který o ní hovoří jako o subjektu. Co se to sakra děje? A proč se kolem Layly děje stále víc a víc divných věcí? Co způsobuje to nevysvětlitelné krvácení? Její svět se během okamžiku zvrátí do chaosu, o jehož existenci ví jen málokdo – podléhá totiž přísnému utajení…

Když jsem si knihu poprvé nesla domů z knihovny, byla jsem sice nadšená z anotace – a klasicky taky z obálky – , ale zároveň trohu obezřetná. Jednak to byl zase o něco jiný žánr než normálně (byl, minulý čas!), jednak jsem o autorce ani knize dosud nic neslyšela a tak, jako tomu bylo ve velké míře třeba u zmiňovaného titulu Muffin a čaj. Nicméně když jsem se doma začetla… Omg! Fakt nekecám, zamilovala jsem se okamžitě.

Tady přiznávám, že se v Layle dost vidím. A když ne přímo sebe, pak je Layla asi něco jako moje alter ego. Bože můj, je tak strašně super, super, perfektní, nevím jak to říct a zase se nechávám moc unést, ale ty kráso, omg! I když bojuje, i když nestíhá bus, i kdy unáší motorku, i když odsekává někomu, kdo by ji snadno mohl zabít… Umírám smíchy, protože Layla a sarkasmus jsou vlastně málem synonyma. Nedokážu dostatečně říct, jak moc je úžasná…

Normálně bych tady na tom místě řekla něco jako ,,Ale je tu jedna věc, co…“ Ale víte co? Já to neudělám. Ani kdybyste já nevím co, ne. Nemám co vytknout, protože děj je nabitý od začátku do konce, ani s mikroskopem tu nenajdete něco vyloženě nesmyslného, zbytečné a vyumělkované dějové zvraty, které během pár vět vyšumí, postavy typu ,,Ahoj, jsem tu na dvě stránky.“, nic z toho tu opravdu nenajdete.

Takže co říct na závěr?

JDĚTE SI TO PŘEČÍST. OKAMŽITĚ!

ahoj v další kapitole – samozřejmě Alfy 😀

MoxieNix

Anglický název Sweep asi Wiccu nepřipomíná nikomu z nás, ale – moment, cože? Ptáte se, co to ta Wicca vlastně je? Tak jo, i když spoustu informací je v knížce, něco vám prozradím…

Wicca je náboženství – buď nejstarší na světě, nebo vzniklé v první polovině minulého století. Můžete si asi vybrat, lidé se neshodnou. Nicméně kniha vychází z předpokladu číslo 1. Je tolerantní, což znamená, že můžete být třeba křesťan – a zároveň wiccan. Tohle náboženství patří mezi ta pohanská, takže hodně zakládá na přírodě a souladu s ní, a taky – což vás asi zaujme nejvíc – na magii.

Teoreticky každý, kdo věří ve Wiccu, je čarodějnice. Jo, všichni. Ovšem nebývají to kouzla ve smyslu ,,Žáby, hadi, už to pění, čárymáry, škola není!“. Představte si spíš pálení svíček, amulety z krystalů, magické kruhy a kouzlo třeba pro půvab nebo dobrý spánek. Minimálně takhle Wicca může vypadat – pokud nejste pokrevní čarodějnice, pocházející z jednoho z mocných a prastarých čarodějnických klanů…

---

Příběh středoškolačky Morgan, která je v podstatě obyčejná, se rozjíždí už od prvních stran. Doslova magický Cal, nádherný a ke všem milý kluk – na něhož si dělá zálusk mimo jiné Morganina nejlepší kamarádka Bree – si rychle všechny získá. Jednoho dne ale Cal pořádá opravdu netypickou párty – v lese, u táboráku, pod hvězdami – kde se všechno změní. Cal věří ve Wiccu a navrhne ostatním kruh, rituál zbavování. To všechno změní, a Morgan i Bree se pro Wiccu nadchnou. Ale… Proč má Morgan tak silné reakce na každý magický kruh, který pořádají? A proč jsou její rodiče vyděšení a rozzlobení?

---

Kromě perfektní obálky – já vím, já vím, zapomeňte, že jsem to (zase) řekla – mě fakt chytla anotace. A to asi tak po třech slovech, což musíte uznat, že je celkem síla. Nicméně i přes oba tyhle faktory si kniha na přečtení chvilku počkala. Ne že bych jí vylženě úmyslně odkládala, to ne – ale byl tu Zámek v oblacích, byl tu Simon (a Simon, a Simon a zase Simon) a vůbec tak nějak všechno.

Teď už ale mám dočteno, a jsem neskutečně nadšená! Děj se rozjíždí už od začátku, jako jedno obrovské a nezastavitelné tsunami – fakt pecka, vlastně už ani nemusím nic dodávat… Je fakt, že ze začátku jsem se trochu obávala. Proč? Fakt nemusím ten typ knih, kde všichni mají miliardu superschopností, v nichž se nedá zorientovat, děj je plný nesmyslných a zbytečných událostí a magických bitev… Určitě víte, co myslím!

Rovnou ale říkám, že tohle opravdu není tenhle případ. Ano, je tu magie. Ale je logická a pochopitelná (ok, uznávám, že to není zrocna klasická charakteristika magie, ale je prostě tam, kde být má)! Schopnosti nejsou profláklé a ohrané, rozhodněte tu není už pomalu nudné chrlení ohně nebo blesků, létání, super síla, neviditelnost a podobné výmysly znuděných pisálků.

Taky postavy jsou fakt povedené. Jednak se v průběhu děje vyvíjí, což, ruku na srdce, rozhodně není pravidlem – a koneckoců snad ani dobrým zvykem autorů obecně. Jsou uvěřitelné, a když se chovají třeba nelogicky, není to očividně proto, že by měl autor blok nebo by nestíhal termín – ne, je to proto, že jsou to zkrátka lidé. Je to taková uvěřitelná nelogičnost. (Achjo, dneska fakt perlím. Pochopitelná magie, uvěřitelná nelogičnost, co bude dál?)

Závěrečné shrnutí tu asi není tak docela zapotřebí, ale pro pořádek: kniha plná magie, při které se budete smát, bude vám trochu běhat mráz po zádech a budete uvažovat nad tím, jaké by to bylo. Být čarodějnicí. A hej, vsadím se, že až dočtete a budete pít horký čaj, nejeden z vás zakrouží nad hrnkem rukou a zamumlá ,,Ochlaď oheň.“ O co!

Mrzí mě, že i když má kniha pokračování, zůstalo tady u angličtny. Což je fakt škoda, protože každý má – nebo by měl mít – právo číst, co chce. Achjo. So, enjoy reading in english, if you want…

Nečekejte tak docela dynamické souboje tříhlavých draků a všechno, co k tomu patří… Těšte se na tajemno, záhady, tajemství, na magii. Slibuju, že si ji zamilujete.

Čestný wiccanský!

Ahoj v další kapitole. Ať je stejně povedená, jako ty v této knize!

MoxieNix

první díl bestsellerové trilogie Dech

Hned na začátek říkám: na psaní téhle recenze jsem fakt těšila, naprosto neskutečně. Proč? Mám na ní fakt rozporuplný názor… Jakože fakt. Pojďme se na to mrknou trochu podrobněji!

Možná jsem měla moc velká očekávání – knihu mi doporučila kamarádka s tím, že je to naprosto úžasný a neskutečný a vůbec, měla jsem okamžitě nakráčet do knihovny a přečíst to nejpozději do dalšího dne. Hele, přeháním jen trochu. Nicméně úkol číslo dvě se mi splnit nepovedlo – a to v dost šíleným rozměru. Víte, jestli kromě naprostýho cvoka mám nějakou pověst, bude to nejspíš fakt, že přečtu zhruba jednu knihu za jeden, maximálně dva dny. Mnoho pověstí staví na fámách a drbech, ale tady vám osobně zaručuju pravdivost. Ostatně – možná si vzpomínáte na Maraton série Percy Jackson… Tak jo, zpět k tématu.

Přečtěte si ještě jednou minulý odstavec. Splněno? Fajn. Čtěte dál! Jenom první díl téhle trilogie jsem četla víc než měsíc. Vlastně skoro dva. Asi od půlky února do skoro konce března. Takže měsíc a půl. Jednu knihu. Dohromady asi 440 stran. To není moc, když jsem fakt líná, zabere mi to čtyři dny. A co že to způsobilo tu extrémní pomalost?

• styl psaní – jo, tohle je dost subjektivní a na první místo se tenhle fakt zrovna nehodí, ale mně vážně zrovna nesednul. I když – výjimka samozřejmě potvrzuje pravidlo.
• pravopisné chyby – pardon, ale tady jsem nekompromisní. Nedokážu si oblíbit text, na který se redaktorka a nejspíš i celý redigující tým snad ani nepodíval. Fajn, nepíše děti měli/byla to fakt víška/skočil přez překášku… Ale naprosto chybějící snaha o správné použití interpunkce, a to od uvozovek v přímé řeči po otazník na konci věty tázací – ehm pardon, ale bestseller? Fakt?
• šablonovitost – jak se to nazývá odborně, netuším. A možná trochu předbíhám do dalších dílů, nicméně toho prvního se to týká taky. Tenhle pojem jsem si moc dobře osvojila od čtení After. Jde zkrátka o to, že kvalitní příběh se postupně přetaví v málem nekonečný koloběh událostí a činů postav, které jsou předvídatelné, prakticky nic se nemění, nejsou nijak zásadní, jen aby přibývala slova – zkrátka jako podle šablony. Tady u prvního dílu to ještě tak patrný není, ale berte to trochu i jako varování do budoucna.

To by byly asi ty nejzákladnější výtky – i když tohle slovo berte trošku s rezervou, nadsázkou, jasně. Teď ale více k ději, co vy na to?

V poklidném městě Weslyn, kde se většina lidí stará jen o to, zda jsou vidět a s kým, by se Emma Thomasová nejraději stala neviditelnou. Patří k nejlepším studentům, ale má spoustu starostí, aby zůstala nenápadná a nevzbudila žádnou pozornost. Musí nosit dlouhé rukávy, aby zakryla své modřiny a nikdo nezjistil, jak vzdálený je její skutečný život od dokonalosti.

Tady na tom místě – a teď mluvím o anotacích obecně – nikdy nepochopím, proč nejsou zmíněné další podstatné postavy, bez kterých by děj neexistoval. Nechci vám kazit dosavadní dojem, ale Emma v tom není sama. Má oravdu dobrou kamarádku Saru, která je z bohaté rodiny a taky je jediným člověkem, jemuž Emma věří. A lidi, to je podstatné, psala jsem o důvěře i samotný článek a říkám to znovu – důvěry si prostě sakra važte, můžete ji kdykoli ztratit. Emma je taky hvězdou Weslynského dívčího fotbalového klubu, všímají si jí vysoké školy a je vcelku populární. Nic není černobílé, i když peklo, které zažívá doma, všechna pozitiva často mnohokrát převyšuje.

Jednoho dne však vstoupí do jejího života láska. A ta ji donutí si uvědomit, že i ona je člověk a zaslouží si plnohodnotný život – a to i za cenu odhalení strašného tajemství, které se zoufale snaží skrývat.

Víte, ani s tou láskou to černobílé není, ale nechte se překvapit.

Strhující příběh o lásce, která mění životy, o nepopsatelné krutosti a nečekané šanci vykoupit se z pekla.

ahoj v další kapitole!

MoxieNix

Všude možně, kde na mě tak můžete narazit, už nějakou tu chvilku slibuju tuhle recenzi a prohlašuju, jak bude děsně nadšená. Mě to vydrželo, a pořád jsem u toho psaní rozesmátá a vůbec, takže doufám, že vám to vydrželo taky! Podobně jako u minulé recenze na Psáno životem totiž opravdu chci, abyste si tohle přečetli. Musíte! Na Gierovou nedám dopustit, nikdy, nikdy, nikdy v životě. Život bez jejích knih si nedokážu představit – na druhou stranu vy už asi mooc dobře tušíte, že dneska to bude – zase, ups – jeden obrovskej blázinec…

Pro začátek stručně – o čem to vůbec je? Sedmnáctiletá Fanny je na roční stáži ve švýcarském horském hotelu jménem Zámek v oblacích. Oficiálně hlídá děti, neoficiálně je ve službě pořád. A to už pak není snadné zvládat ani syna majitele hotelu Bena, ani extra přitažlivého hosta Tristana, co bůhvíproč leze v noci po fasádě, ani Dona, syna majitele kufru špinavých peněz, ani… No vlastně nic.

,,… co musím udělat, abys přestala mluvit?“ skočil mi Ben do řeči. Jestli byla perfektní příležitost říct ,,polib mě!“, tak to byla tahle.

Kerstin Gierová, Zámek v Oblacích, str. 253

Jenže člověk musí být pořád ve střehu – je tu přece teorie autora thillerů o grandhotelovém únosci, je tu bílá paní, hosté s pistolí, sněhová vánice a spousta dalšího! Slibuju dobrodružství, srandy tolik, že nebudete stíhat normálně dýchat a samozřejmě… nějakou tu romantiku, jak už to u Gierové bývá!

,,Ale ne!“ vykřikl Pavel. ,,Teď jsi na kožili vyžehlila fald, Fanny!“

,,Pod tím blbým smokingovým sakem to stejně nikdo neuvidí.“ Kromě toho jsem to udělala schválně.

Kerstin Gierová, Zámek v oblacích, str. 279

A co je faaakt podstatný – dokonalá obálka. Já vím, říkám to nejspíš pokaždý, a myslím to vždycky vážně, ale tady to chci zdůraznit ještě víc. Na obálce je – jak vidíte na obrázku – přední strana hotelu a taky spousta postav z knihy. Takže jestli jste aspo trošku šílený jako já, určitě vás taky napadne hádat, kdo je kdo, žejo? Hodně srandy i trpělivosti přeju – a to jsem to četla a zkoušela hádat už víckrát!

tempus fugit, amor manet

čas plyne, ale láska zůstává

motto Zámku v oblacích

Co dalšího nejen na téhle knize zbožňuju? V závěru je přehled postav a slovníček, což zní divně, ale je to dokonalý. Najdete ho i v trilogii Stříbrná kniha snů, což je moje další autorčina srdcovka. Těžko se to popisuje, takže vám sem hodím pár ukázek. A věřte mi, zejména po dočtení hlavního příběhu je to prostě perfektní třešnička na dortu – třeba nějakého od madam Cléo!

Fanny Funkeová, 17 let, z Achimu u Brém, nedokončila školu a je velmi zvědavá.

Manfred skoro najde prsten, ale pak přece jen ne.

Známý britský herec, přes 60 let, který jedinkrát v životě nehraje velkou roli.

Kerstin Gierová, Zámek v oblacích, seznam postav a hostů v hotelu

Věřím, že vás, jimž je tato kniha souzena stejně jako mně, už naprosto chytla a nemůžete se jí dočkat, nemám pravdu? A vy ostatní… No, upřímnou soustrast, o hodně přicházíte – i když jestli to stejně není váš žánr, přeju aspoň hodně super čtení (a zálibu v tomhle blogu! :-)) do budoucna…

see you v další kapitole,

MoxieNix

Je vaším úkolem si ji zamilovat! Prosě je perfektní, stejně tak autorka Lucy (jo, říkám jí křestním. Teda neříkám jí, ale o ní. Mluvím o ní. Achjo, ta čeština, co?). Lucy Keatingová, už jejíž obou knih jsem naprosto umírala smíchy (jako první jsem vlastně četla tu druhou, teda první vydanou, no zkrátka Dreamologii). Jedna z nejlepších amerických autorek bláznivých a dokonalých románů, které si každý prostě musí zamilovat! Tak jo, pojďme se na to mrknout trochu podrobněji…

,,Vím, že mě slyšíte,“ řeknu nahlas Lucy.

Otevřu svou skříňku a vypadne z ní vzkaz napsaný na tyrkysovém papírku. Chudinko malá, stojí tam naškrábáno. A o několik řádek níž: To byl sarkasmus. A nahoře je překrásným kaligrafickým písmem vyvedeno: ZE ZÁPISNÍKU HARRISONOVÉ LUCY KEATINGOVÉ.

L. Keatingová, Psáno životem, str. 183, vydáno 2018

Annabell právě potkala naprosto perfektního kluka! Jenže… Poslala jí ho do cesty psychopatická autorka, která stvořila i Annabell a celý její život. Chce jí dát pořádný šťastný konec… Ale místo toho Annabell jen komplikuje celé bytí, míchá lidi, místa i situace obecně jedn do druhé a Annabell se pomalu ztrácí. Která rozhodnutí byla její? Tedy, opravdu její? Co všechno řídí Lucy, a kam nemůže? Lucy nehodlá svým postavám dopřát ani kousek svobodné vůle, jen vesele hází klacky pod nohy a očividně se perfektně baví. Ne tak Annabell, až příliš perfektní Will a o něco méně dokonalý, ale na druhou stranu všudypřítomný a odhodlaný Elliot. Ti už mají plné zuby toho, co se s jeich životy najednou děje.

Souboj Láska vs. Pero vs. Autorský blok vs. Všechno a všichni právě začíná!

,,Abys našla sama sebe, musíš někdy udělat něco opravdu děsivého,“ řekne máma a podepře si temeno paží.

,,Včera jsem utekla ze školy a skočila z útesu v Malibu. Počítá se to?“ zeptám se. ,,A stejně si pořád připadám zmatená.“

Většina matek by mi za tohle napařila domácí vězení. Ta moje jen pokývne hlavou.

L. Keatingová, Psáno životem, str. 199, vydáno 2018

Ti, co mají být dokonalí, se snaží zlobit a kazit si pověst. Ti, co mají v kalendáři úhledně vyznačené povinnosti včetně rande nebo uklízení, se snaží tvořit nepořádek – a to nejen u sebe v pokoji, ale pokud možno i v celém ději knihy, do níž byli zataženi. A ti, co měli být někde v ústraní a jen tak občas ťuknout do bubnu, se mermomocí derou na výsluní a bojují nejen za sebe.

Musím dodat, že jsem si knihu zamilovala hned z několika důvodů, tady jsou ty hlavní:

• děj samotný (jako víte co, souboj postavy s její autorkou, to je prostě perfektní, no ne?)
• dokonalý hlášky, dialogy, styl psaní – proto vám sem taky pořád házím ty ukázky. Přiznávám, čtu si je nahlas, ještě hlastitěji se směju a obecně… Když čtu Keatingovou, vždycky se chovám dost podobně jako aspoň jedna z postav – blbnu, přemýšlím nad šílenostma, vyvádím větší šílenosti než jindy, mám mnohem častější a nevysvětlitelné záchvaty smíchu a tunu jiného. Ty knížky se mi prostě dostaly pod kůži!
• názvy kapitol – jo, je to divný, ale přečtěte pár stran apak už vás nerozhodí ani terapeutický poník. A to jsem si nevymyslela!
• určitě je toho ještě aspoň – plus mínus – miliarda, ale jednak vám chci napsat ještě aspoň pár normálních řádků, aniž by z tohohle šlánku vznikla kniha a taky mám ještě nějakou tu citaci a taky je mi jasné, že se tu stejně najde někdo, kdo celej tenhle seznam přeskočil a už teď se nudí. Takže pardon! Prostě si to jděte přečíst, ok?

Takže ještě než sem hodím citaci č. 3 a 4, trošku vám ten dnešní blázinec shrnu: Hlavní postava Annabell, čtvrťačka na místní střední, potká až příliš dokonalého kluka Willa. Jenže… Je prostě až příliš perfetkní, a jak to potvrdí terapeutický poník Ava (klid, to pochpíte při čtení) a ostatně i Lucy sama, Annabell – a všichni její blízcí – jsou výtvory jedné psychopatické autorky, která jim chce dopřát šťastný konec. Jenže jak to vidí autor, tak to nemusí vidět postavy – a tak začíná nelítostný souboj nejen o sebe samu, ale i o své blízké a vůbec, o celý svůj svět. Dokáže Annabell svůj dosavadní příběh přepsat?

,,Fajn, kašlem na ni,“ vzhlédne Will s novým odhodláním. ,,Provádí nám to, protože hrajeme podle pravidel. Dobře ví, že jsme jediní dva lidé na světě, kteří dokážou sedět před pestrobarevným semaforem a nejet dál, protože nesvítí zelená. Ukaž jí, že se plete, Annabello,“ řekne.

L. Keatingová, Psáno životem, str. 211, vydáno 2018

Zasténám, spustím okénko a zaječím na oblohu: ,,Jen do nás! Stejně nás nezastavíš!“ Zprava na mě zírají dvě stařičké dámy ve zlatém mercedesu. ,,Já už s bohem mluvím kolik let, ale zatím mě neposlouchá.“ Zase okýnko vytáhnu, s vytřeštěnýma očima se podívám na Willa a oba se rozchechtáme.

L. Keatingová, Psáno životem, str. 214, vydáno 2018

Tak, a teď konečně jděte splnit můj rozkaz… A kdo by chtěl vědět nějaké podrobnější informace, které já trochu odbývám se slovy ,,Ále, detail…“, mrkněte se na databázi 🙂

ZAMILUJTE SI TUHLE KNIHU!

MoxieNix

Musím se vám přiznat – co nám zavřeli knihovnu, omezila jsem četbu na fakt nezbytný minimu. Řeknu vám, ještě že tenhle blog – a teď ještě jednu kamarádku, se kterou si knížky pravidelně dealujeme, díky, díky, díky, jsi moje záchrana! – mám, protože by to jinak šlo s knížkama do kytek asi úplně. Koronavirus mě (jako celý svět, no jo) zastihl prakticky nepřipravenou. Jako jo, pár knih do zásoby mám vždycky, ale většinou teda ne na pár týdnů… Ale dost už o viru, v médiích je stejně všude. Pojďme se blíž mrknout na dnešní knihu!

Je zajímavý/divný, že v originálu se kniha jmenuje Two Can Keep a Secret – a přeložte si sami… Česky by to znamenalo Dva tajemství udrží! Takže kde je chyba? No, nechci nikoho soudit ani to na nikoho házet – jen vám doporučuji číst knihy opravdu celé. Včetně poděkování – ale to je u mě na delší povídání, takže se můžete těšit třeba někdy, no, jindy :D. Achjo. Teď už snad opravdu ke knize samotné…

Jedná se o autorčinu druhou knihu, ta první se jmenuje Jeden z nás lže (mimochodem, v dohledné době je plánované její pokračování!) a je teda taky naprosto prvotřídní. A další faktory, proč si ji přečíst? Tak třeba super obálka (no jo, ticho :D), fakt, že ji vydalo nakladatelství Yoli, boží anotace… A jsme u toho! Pojďme si knihu (konečně, co?) trošku víc přiblížit!

Městečko Echo Ridge. Ellery tam nikdy nebyla, ale slyšela o tomhle místě dost na to, aby se mu pokud možno vyhnula. Její teta, která v něm vyrostla, v sedmnácti letech zmizela a nikdy ji nenašli. Před pěti lety tam zavraždili místní královnu plesu. A do tohohle města hrůzy se teď Ellery musí přestěhovat, k babičce, kterou skoro nezná…

Nutno poznamenat, že autor anotace opoměl zmínit, že Ellery na to není sama. Steně jako její matka, která v městečku žila, má i ona dvojče – nerozlučného bratra Ezru, pohodáře a kluka, který do kolektivu zapadne po několika vteřinách. Idylka? Hned během první hodiny se spouští řetězec šílených – a s postupujícím časem stále děsivějších – událostí.

První problémy na sebe nenechají dlouho čekat. Ellery ještě ani nenastoupila do školy a někdo už prohlásil letošní maturitní období za loveckou sezónu. Maturitní ples má být stejně nebezpečnou událostí, jako tomu bylo před pěti lety, kdy přišla jedna ze studentek o život. A aby vrah dokázal, že to myslí vážně, další místní děvče se ocitá na seznamu pohřešovaných…

Elleryina rodina ale není jediná s pochybnou a divnou minulostí. Pohled té druhé nám nabízí Malcolm, žijící v rodině Nilssonů. Jeho bratr – a tím pádem částečně i on – je stále tak trochu spojován se zmizení před pěti lety. Lacey byla jeho přítelkyně… Nebylo by to ale Echo Ridge, aby se Malcolm s Ellery nesetkali! A tak se kruh jaksi podivně uzavírá a zároveň se objevují další a další, nápady, podněty, děsivé skutečnosti, nepodstatná i šokující odhalení. jako nevinní se tváří všichni, ale kdo doopravdy je?

Je zřejmé, že tohle na první pohled malebné městečko skrývá temná tajemství. Ellery ví o tajemstvích své. Její matka je má, a stejně tak i její babička. A čím déle je Ellery v Echo Ridge, tím větší má jistotu, že každý v tomhle městě něco skrývá. Tajemství jsou ale nebezpečná záležitost – málokdo si je dovede nechat pro sebe…

A tak nakonec tajemství vlastně nedrží jen dva. Najednou je tu třetí, ten neví o prvním, ale matně tuší o čtvrtém, uzel se utahuje, vrah (nebo únosce? nebo…) obratně kličkuje a čas letí. Ellery, její dvojče, Malcolm, kamarádka Mia spolu s celým městečkem najednou čelí něčemu, co už nikdy nechtěli znovu zažít…

---

Rozhodně doporučuji! A musím se pochlubit – kdo stojí za zlem jsem uhodla, i když rozplést tak zašmodrchanou síť lan i nitek se mi povedlo jen z malé částečky. Zbožňuju tuhle autorku, už se nemůžu dočkat pokračování její první knihy – už teď je mi naprosto jasné (a věřím, že nejen mě!), že to bude naprostá pecka. Takže až se u vás otevřou knihovny a knihkupectví, utíkejte si pro některou z jejích knih, a to sprintem!

ahojky… kde jinde než v další kapitole!

MoxieNix

Další young adult, další Yoli, další nádherná obálka, další strhující příběh… Teď si možná říkáte, no jo, průměrná kniha. Dvě upozornění: knihy od Yoli jsou vždycky originální a pardon, ale tohle není jen tak nějaký, i když fantastický příběh!

Jak daleko jste ochotni zajít pro poslední kapku vody?

Jižní Kalifornie je v háji. Okolní země přehradily řeku, dodávky vody jsou jen minimální a i tak všechny směřují k vládě a zdravotnictví. Ups.

Kelton se svou rodinou je v pohodě, příprava na apokallypsu je tak nějak jejich rodinné hobby. Ne tak sourozenci Alyssa a Garret, kteří hned na začátku klosální krize ztratí rodiče a netuší, kde mohou být a jsou-li ještě vůbec naživu. Jacqui sice v pohodě není, ale je to drsňačka, co se protlouká životem houževnatě a s nemilosrdnou grácií. Henry si žije ve své malé, ale prosperující bublině pohody. Rodiče má kdesi na lodi v Atlantiku, a tak spokojeně rozjíždí podnikání – ostatně ti největší investoři přece v době krize vydělávají, no ne?

Ve vedlejších rolích zazáří novináři i aktivistka z momentek, které se volně prolínají s dějem. Dále nemíme zapomenou na strýce Herba/Kopra/Tymiána/Kanabise… ale tohle už si musíte přečíst sami, jděte do toho. Okamžitě! No a pro ty váhavé – malá ukázka:

Jacqui ho zpraží pohledem. ,,Tak podle tebe se vyznám v tom, jak páchat trestné činy. To mě uráží.“

,,A vyznáš?“ zeptám se.

,,Vyznám,“ odpoví, ,,ale stejně mě to uráží.“

,,To byl mistrovský kousek,“ řeknu Alysse. A teď dokonce ani nepochlebuju. Myslím to vážně. ,,Úplně jsi nás zachránila – a nemusela jsi ani lhát!“

,,Ve skutečnosti nemám žádného bratrance, který pracuje pro L. A. Times,“ odpoví Alyssa.

A já mám najednou pocit, že jsem možná zamilovaný.

,,Kruci, dej tu mou pistoli pryč,“ prohlásí Kelton a přidá tak k tomuhle šílenému dortu další patro. Vážně řekl mou pistoli?

Je to naprosto perfektní knížka – pro kluky i holky, vážně -, která se vám dostane pod kůži a věřte mi… Až jí dočtete, půjdete se napít. (Je mi jasný, že tak půlka z vás mi nevěří. Každopádně jsem si jistá, že během čtení na mne naprosto zapomenete a napít se půjdete stejně.)

Tak ahoj v další kapitole!

MoxieNix