Naprosto ulítávám na lgbt knihách. A fakticky zbožňuju nakladatelství Yoli. Tahle knížka spojuje obojí dohromady, navíc jsem si ji koupila za poukaz, který jsem vyhrála ve školní literární soutěži, takže vztah k ní bych měla pozitivní i bez čtení. Už od ledna si jí šetřím na léto, prostě dokonalý prázdninový čtení, no ne? Jenže… To bych ji nesměla půjčit kamarádce, která ji ani nedočetla (!!!) a chtěla můj názor. Takže tolik k šetření čtení.
Nechci tu rozepisovat jak se mi líbí nebo nelíbí styl psaní/kompozice/cokoli jiného, co se tak do recenzí píše. Toho už jsem si užila dost, navíc tenhle blog bude trochu osobnější (možná? Teda… teď fakt nevím.) a vůbec uvolněnější a nejen přísně recenzní. Chci psát svůj názor na knihy, které se mi líbí. Žádná pravidelnost, pravidla nebo whatever vás ještě napadne. Začíná nová éra mýho blogování, další kapitola. One more chapter. knížka, kterou vám dnes představuji, je naprosto dokonalá – a to nejen pro takvouhle příležitost.
Ben a Arthur, dva kluci z New Yorku. Jeden celoživotně, ovšem ten druhý jen na léto. Jeden má stáž v právnické firmě, druhý tráví slunečné dny v letní škole. (Pitomá chemie, taky jí nesnáším.) Jeden se právě rozešel s přítelem, ten druhý nikdy žádného neměl. Ale oba věří ve vesmír, možná, že některé lidi člověk prostě potkat má, vesmír mu je zkrátka přihodí do cesty. Je ale těžké uvěřit, že z krátkého setkání na poště – kdy znáte jen křestní jméno (vlastně… ani to skoro ne), vzhled a pár drobností – může být něco mnohem většího, něco naprosto extrotálního. Tohle slovo jsem si zamilovala, určitě ho neslyšíte prvně, to vám zaručuju.
Celý děj je vyloženě kouzelný. Po celou dobu čtení se budete usmívat a culit jako blázni, křičet variace na ,,Ahh proboha, to je taak dokonalý!“ a váš den bude projasněný letním sluncem, i kdyby byl třeba prosinec a vy jste seděli pod vánočním stromkem. Fakt je to knížka, co vás pohltí a nepustí vlastně už nikdy, ani po – opětovném – dočtení. Příběh z New Yorku, města, které je světem samo o sobě a kde je všechno možné, se vám pevně usadí v srdci.
A já si stejně tak troufám doufat, že nějakou pozitivní stopu ve vás zanechá i tenhle článek, možná celý můj blog. Stopy, které po sobě zanecháváme, jsou až příliš často jizvy, píše Joh Green, můj další milovaný autor. Tahle kniha ve mně nejednu jizvu zahojila.
ahoj v další kapitole!
Nix
one more chapter 