Důvod dýchat

první díl bestsellerové trilogie Dech

Hned na začátek říkám: na psaní téhle recenze jsem fakt těšila, naprosto neskutečně. Proč? Mám na ní fakt rozporuplný názor… Jakože fakt. Pojďme se na to mrknou trochu podrobněji!

Možná jsem měla moc velká očekávání – knihu mi doporučila kamarádka s tím, že je to naprosto úžasný a neskutečný a vůbec, měla jsem okamžitě nakráčet do knihovny a přečíst to nejpozději do dalšího dne. Hele, přeháním jen trochu. Nicméně úkol číslo dvě se mi splnit nepovedlo – a to v dost šíleným rozměru. Víte, jestli kromě naprostýho cvoka mám nějakou pověst, bude to nejspíš fakt, že přečtu zhruba jednu knihu za jeden, maximálně dva dny. Mnoho pověstí staví na fámách a drbech, ale tady vám osobně zaručuju pravdivost. Ostatně – možná si vzpomínáte na Maraton série Percy Jackson… Tak jo, zpět k tématu.

Přečtěte si ještě jednou minulý odstavec. Splněno? Fajn. Čtěte dál! Jenom první díl téhle trilogie jsem četla víc než měsíc. Vlastně skoro dva. Asi od půlky února do skoro konce března. Takže měsíc a půl. Jednu knihu. Dohromady asi 440 stran. To není moc, když jsem fakt líná, zabere mi to čtyři dny. A co že to způsobilo tu extrémní pomalost?

• styl psaní – jo, tohle je dost subjektivní a na první místo se tenhle fakt zrovna nehodí, ale mně vážně zrovna nesednul. I když – výjimka samozřejmě potvrzuje pravidlo.
• pravopisné chyby – pardon, ale tady jsem nekompromisní. Nedokážu si oblíbit text, na který se redaktorka a nejspíš i celý redigující tým snad ani nepodíval. Fajn, nepíše děti měli/byla to fakt víška/skočil přez překášku… Ale naprosto chybějící snaha o správné použití interpunkce, a to od uvozovek v přímé řeči po otazník na konci věty tázací – ehm pardon, ale bestseller? Fakt?
• šablonovitost – jak se to nazývá odborně, netuším. A možná trochu předbíhám do dalších dílů, nicméně toho prvního se to týká taky. Tenhle pojem jsem si moc dobře osvojila od čtení After. Jde zkrátka o to, že kvalitní příběh se postupně přetaví v málem nekonečný koloběh událostí a činů postav, které jsou předvídatelné, prakticky nic se nemění, nejsou nijak zásadní, jen aby přibývala slova – zkrátka jako podle šablony. Tady u prvního dílu to ještě tak patrný není, ale berte to trochu i jako varování do budoucna.

To by byly asi ty nejzákladnější výtky – i když tohle slovo berte trošku s rezervou, nadsázkou, jasně. Teď ale více k ději, co vy na to?

V poklidném městě Weslyn, kde se většina lidí stará jen o to, zda jsou vidět a s kým, by se Emma Thomasová nejraději stala neviditelnou. Patří k nejlepším studentům, ale má spoustu starostí, aby zůstala nenápadná a nevzbudila žádnou pozornost. Musí nosit dlouhé rukávy, aby zakryla své modřiny a nikdo nezjistil, jak vzdálený je její skutečný život od dokonalosti.

Tady na tom místě – a teď mluvím o anotacích obecně – nikdy nepochopím, proč nejsou zmíněné další podstatné postavy, bez kterých by děj neexistoval. Nechci vám kazit dosavadní dojem, ale Emma v tom není sama. Má oravdu dobrou kamarádku Saru, která je z bohaté rodiny a taky je jediným člověkem, jemuž Emma věří. A lidi, to je podstatné, psala jsem o důvěře i samotný článek a říkám to znovu – důvěry si prostě sakra važte, můžete ji kdykoli ztratit. Emma je taky hvězdou Weslynského dívčího fotbalového klubu, všímají si jí vysoké školy a je vcelku populární. Nic není černobílé, i když peklo, které zažívá doma, všechna pozitiva často mnohokrát převyšuje.

Jednoho dne však vstoupí do jejího života láska. A ta ji donutí si uvědomit, že i ona je člověk a zaslouží si plnohodnotný život – a to i za cenu odhalení strašného tajemství, které se zoufale snaží skrývat.

Víte, ani s tou láskou to černobílé není, ale nechte se překvapit.

Strhující příběh o lásce, která mění životy, o nepopsatelné krutosti a nečekané šanci vykoupit se z pekla.

ahoj v další kapitole!

MoxieNix