one more chapter

V originálu se tahle kniha jmenuje Moxie – a to slovo jsem si zamilovala stjeně jako třeba slovo… Extrotální. Každopádně asi tušíte, co znamená, nicméně tady je přesný význam: odvaha, pevné nervy – a odhodlání. To jsem přesně já, a když ne, tak chci být. A proč se mi ta kniha tak strašně líbila?

• název – ale to už jsem tu rozebrala, žejo.
• feminismus – říkejte si co chcete, ale tohle je na té knize fakt boží. Nejsem zatvrzelá feministka, ale něco z té myšlenky v sobě prostě mám.
• obálka – já vím, já vím. Nesuď knihu podle obálky, nekonečně opakované a neustále přítomné pravidlo knihomolů… Tedy, skoro všech knihomolů. Mě určitě ne. Ne že bych na nádherných a zajímavých obálkách vyloženě bazírovala, ale přeci jen to nějakou váhu při výběru knihy má, no.
• částečně stojí na skutečnosti – hlavní hrdinka Vivian sice neexistuje, ale hnutí Riot Grrrl – jehož členkou byla Vivianina mamka a které rozpoutalo boj na Vivianině střední – Ranařky – opravdu existovalo a mě to fakt nadchlo. Jak často čtete takhle skoro bojovně nabité young adult se základem na skutečnosti?
• našly by se i další důvody, ale ty výše zmiňované jsou určitě dostačující, no ne?

Ten příběh vás nabije neskutečnou energií a vy se už navždy stanete hrdou Ranařkou (nebo Ranařem, koneckonců proč ne…). Budete nadšeně křičet, až se Ranařky vzepřou proti vyloženě nepopsatelně hnusnému řediteli, jeho synovi a naprosté většině kluků z Vivianiny střední, kteří jsou naprosto odporní – ačkoli je tu samozřejmě Seth, zřejmě jediná světlá výjimka, že ano? Zamilujete si stejně jako já Vivian i Setha – a co to povídám, všechny Ranařky!

ahoj v další kapitole!

moxie Nix

Víte, co je nejhorší otázka, jakou vám člověk ohledně téhle knihy může položit? Zní:

,,To je o horolezectví?“

Já vím, já vím. Naprostému laikovi to samozřejmě přijde logické (i když… proč horolezectví, že jo?), ale knihomola to přinejlepším zabolí. Hledání Aljašky je na celý můj život na předních příčkách pomyslného seznamu nejlepších knih a příběhů, a to je co říct. Je to druhá greenovka, kterou jsem četla (první byla Papírová města) a já se do ní naprosto zamilovala. Zamilovala jsem se do ní tak, jak člověk usíná – pomalu, a pak najednou docela. (Poznáváte Hvězdy nám nepřály?)

Neuvěřitelná Aljaška a naprosto poblázněný Miles, řečený Váleček. Taky Plukovník, Takumi, Lara, labyrint, bílé kopretiny, kanadské žerty, zkázonosný kukuč a spousta dalších… greensmyslů. Není to obyčejný příběh, ani omylem. Je to srdcervoucí, ale zároveň vtipné tak, že si budete pasáže číst nahlas a ještě zhruba týden po dočtení budete mít pro okolí divné záchvaty smíchu – třeba když se vám vybaví, ehm, STOLEK nebo třeba zubní pasta Colgate Total (neptejte se, jo? Jděte si to přečíst!).

Zároveň je tu taky asi tak bambilion citátů, které vám prostě nedají spát. Tady je menší ukázka:

Kdyby lidé byli déšť, já bych byl mrholení a ona hurikán.

přímo a rychle

Vy všichni kouříte, protože vám to chutná. Já kouřím, abych umřela.

Jestliže kniha Co když jsme to my vám nejednu jizvu zahojí, pak Ajaška vás nejednou zraní. A taky možná začnete Greena tak trochu nenávidět, ale psst, jenom trošku. I když na druhou stranu vám taky mnohé dá – rozhodně si jí musíte přečíst, prostě musíte, jasný? Nevím, jak jinak vás k tomu dokopat, pokud jsem vás ještě nepřesvědčila, takže ještě jednou opakuji: drží se na předních příčkách mého pomyslného žebříčku nejlepších knih. Pamatujte si, že vám to říká holka, co knih četla (a fakt nekecám) stovky. Vlastně… tisíce.

Tak ahoj v další kapitole,

Nix

Já vím, co si teď říkáte. Další lgbt? Jako fakt? Copak snad Nix je…? No a co, že jsem bi. Knihomolka jsem zkrátka byla vždycky – a teď vám představím první lgbt knihu, která mě fakt chytla za srdce a já se do ní nekonečně zamilovala. Simon je tak… Perfektní! Teda, chci říct, nikdo není dokonalý, on je spíš nepřekonatelný. Reálný. Ten příběh hraje na city. A víte, co je ještě úžasnější? Film je taky boží, jakmile doběhnou titulky, zmáčknete zase play. I když Bieber má být retrívr, Taylor nežvaní o metabolismu a vyškrtli tričko s Elliottem Smithem, je to prostě pořádný film podle knihy, perfektně obsazení, natočený a jánevímcoještě. A věřte mi, s touhle knihou už se nikdy nebudete cítit jako zaseknutí na pouťovém kole!

Naprosto ulítávám na lgbt knihách. A fakticky zbožňuju nakladatelství Yoli. Tahle knížka spojuje obojí dohromady, navíc jsem si ji koupila za poukaz, který jsem vyhrála ve školní literární soutěži, takže vztah k ní bych měla pozitivní i bez čtení. Už od ledna si jí šetřím na léto, prostě dokonalý prázdninový čtení, no ne? Jenže… To bych ji nesměla půjčit kamarádce, která ji ani nedočetla (!!!) a chtěla můj názor. Takže tolik k šetření čtení.

Nechci tu rozepisovat jak se mi líbí nebo nelíbí styl psaní/kompozice/cokoli jiného, co se tak do recenzí píše. Toho už jsem si užila dost, navíc tenhle blog bude trochu osobnější (možná? Teda… teď fakt nevím.) a vůbec uvolněnější a nejen přísně recenzní. Chci psát svůj názor na knihy, které se mi líbí. Žádná pravidelnost, pravidla nebo whatever vás ještě napadne. Začíná nová éra mýho blogování, další kapitola. One more chapter. knížka, kterou vám dnes představuji, je naprosto dokonalá – a to nejen pro takvouhle příležitost.

---

Ben a Arthur, dva kluci z New Yorku. Jeden celoživotně, ovšem ten druhý jen na léto. Jeden má stáž v právnické firmě, druhý tráví slunečné dny v letní škole. (Pitomá chemie, taky jí nesnáším.) Jeden se právě rozešel s přítelem, ten druhý nikdy žádného neměl. Ale oba věří ve vesmír, možná, že některé lidi člověk prostě potkat má, vesmír mu je zkrátka přihodí do cesty. Je ale těžké uvěřit, že z krátkého setkání na poště – kdy znáte jen křestní jméno (vlastně… ani to skoro ne), vzhled a pár drobností – může být něco mnohem většího, něco naprosto extrotálního. Tohle slovo jsem si zamilovala, určitě ho neslyšíte prvně, to vám zaručuju.

Celý děj je vyloženě kouzelný. Po celou dobu čtení se budete usmívat a culit jako blázni, křičet variace na ,,Ahh proboha, to je taak dokonalý!“ a váš den bude projasněný letním sluncem, i kdyby byl třeba prosinec a vy jste seděli pod vánočním stromkem. Fakt je to knížka, co vás pohltí a nepustí vlastně už nikdy, ani po – opětovném – dočtení. Příběh z New Yorku, města, které je světem samo o sobě a kde je všechno možné, se vám pevně usadí v srdci.

A já si stejně tak troufám doufat, že nějakou pozitivní stopu ve vás zanechá i tenhle článek, možná celý můj blog. Stopy, které po sobě zanecháváme, jsou až příliš často jizvy, píše Joh Green, můj další milovaný autor. Tahle kniha ve mně nejednu jizvu zahojila.

ahoj v další kapitole!

Nix